Pokud někdo nezná Annu Frankovou, tak je to dívka, která se se svou rodinou a rodinnýmy přáteli ukrývala v letech 1942–1944 v domě, kde přečkávali druhou světovou válku. Anna si psala deník o životě, který vedli a čím si museli procházet. Po válce chtěla deník vydat, ale její přání nakonec splnil její otec.
Kniha má 234 stran a je psaná formou deníku, takže kapitoly jsou celkem krátké. I když kniha nebyla vyloženě dlouhá, tak mi trvalo hodně dlouho než jsem jí přečetla, protože Anna tam hlavně popisuje svoje pocity, nálady, takže mě to nenutilo číst dál. Anna podle mě byla na svůj věk hodně vyspělá, většinou i rozumná, cílevědomá, když jsem si vzpomněla, jak jsem byla já "vyspělá" a co byly moje problémy ve 13 letech, tak jsem se i styděla. Nedokážu si představit být na jejím místě, dva roky nevyjít z domu, výdat stejné lidi, nemoc si dělat co chci, dva roky žít ve strachu..
Nejvíc těžké na celé knize pro mě bylo to, že jsem samozřejmě věděla, jak to dopadně a když Anna snila, jaké to bude až bude po všem a já věděla, že žádné po všem nebude.
V knize se dozvíme hodně věcí o ukrývání židů. Jak získávali jídlo, jejich jídelníčky, jak trávili volný čas, jak se vzdělávali, když nemohli chodit do školy, proto by si jí podle mě měl přečíst každý. Určitě nelituju, že jsem si jí přečetla, i když jsem jí četla dlouho, patří ke knihám, které si budu pamatovat celý život.
"Každý mě pokládá za přepjatou, když něco řeknu, směšnou, když mlčím, drzou, když něco odpovím, vychytralou, když mám nějakou dobrou myšlenku, línou, když jsem unavená, sobeckou, když sním o sousto víc"
Mia
Žádné komentáře:
Okomentovat